Knihovna

Předehra
Knihovník sedí u počítače, cosi do něj ťuká, až nakonec s vítězným furiantským gestem celou věc odentruje a uvolněně se posadí s nohama nahoře. Po chvíli se klepne do čela.
K: Aha, knihy! … Tak, copak to tu máme.
Přechází k novým knihám a čte nahlas tituly.
K: Vražedné léto, podívejme se… Satanské verše! [ … ] Ale tohle vypadá zajímavě, Krvavý román...
Otevírá knihu a začte se, čas od času se pousměje nebo si mne ruce. Nakonec se hlasitě rozesměje.

Umění milovat
Klepe a vzápětí vchází terciánka, Knihovník odhazuje knihu za sebe a přestává se rázem smát.
T: Dobrý den, pane profesore.
K: Co si dáte?
T: No… [hihňá se]
Krč přechází k počítači.
K: Nechcete mi náhodou vrátit… počkejte… Erotickou revue 1, Erotickou revue 2 nebo Erotic kou revue 3?
T: No, vlastně…
K: Aha, jasně, co si chcete půjčit?
T: Já jenom jestli tady máte to Umění milovat, jak jste dneska říkal na hodině, od toho… no…
K: Ovidia.
T: Jo. [úlevný výdech/vzdech]
K: Počkejte, podívám se… Mělo by to tu být. Copak, vědomosti z Erotických revuí nestačí?
T: Ale když vy jste říkal, že ten Ovidius je lepší.
K: Určitě. Ve starověkých knihovnách šlo o jednu z nejoblíbenějších knih, především mezi mládeží. A ne náhodou!
T: Dáte mi ji teda, prosím vás?
K: Samozřejmě, chvíli počkej te… přechází ke knihovně, bere inkriminovanou knihu, vrací se ke stolu … koukám, že vás ta kniha nějak vzrušuje…
Terciánka sleduje žádostivě Knihovníka i knihu. Napřahuje ke Knihovníkovi ruku, ten jí však nepodává knihu, ale objímá ji. Pouští knihu a celá dvojice se pomalu přesunuje ke stolu. Knihovník jednou rukou popadne ze stolu nůžky a vráží je Terciánce do zad. Ta s výkřikem [zda bolesti či rozkoše, nechť se rozhodne divák] padá bezvládně na stůl. Knihovník tělo odklízí.

Bible
Ozývá se hlasité b ušení na dveře, následně vpadá do místnosti Skejťák.
S: Dobrý den, pane profesore!
K: Dobrý den, co VY tady děláte???
S: No, já sem si přišel půjčit knížku!
K: VY??? To si děláte legraci!
S: No jasně, teda jestli jí tady máte.
K: A co si chcete půjčit?
S: Bibli.
K: Cože? Myslíte to vážně???
S: No jasně!
K: Tak to je tedy příjemné překvapení! Co vás k tomu vedlo?
S: Nó, vona je to povinná četba…
K: Aha. Ale jste si jist, že jste na čtení tak závažného díla dostatečně připraven?
S: Jak jako připravenej?
K: J estli máte dostatečně široké obzory, abyste dokázal chápat poselství, která vám budou sdělena.
S: A co jako bych měl vědět?
K: Mohl bych pro vás něco udělat, jestli byste měl zájem.
S: Né, to je dobrý…
K: Nebojte se, to nebude tak nezáživné jako klasické vyučování. To je násilí, brutalita, MASO, rozumíte?
S: Fakt?!!!?
K: Tak co, ještě pořád nechcete?
S: Povídejte! Povídejte!
K: Víte, jak se ve starověku popravovalo?
S: No voběšením, ne?
K: Tůdle nůdle! To bylo brutálnější než nějaký váš Mortal Kombat! Pěkně ukřižovat, někdy i hlavou dolů!
S: Ukřižovat? To je jak co???
K: Vidíte támhleten kříž?
S: No.
K: Já vám to názorně předvedu. Stoupněte si takhle před něj a opřete se. Ano. Teď zvedněte ruce, abyste je měl na těch prknech. Výborně. Nohy dejte k sobě, můžete takhle přes sebe nebo vedle, to je jedno. No vidíte. Teď jste přesný starověký zločinec. A já teď tady vezmu kladivo a hřebíky a přibiju vám nohy a ruce k tomu kříži. Vše, o čem mluví, je provedeno, rychleji, než se nebohý skejťák stačí vzpamatovat. Tak, teď vám ještě zacpu pusu, abyste mi tady moc nekřičel a neplival mi tady krev na parketky – ony se sice dobře čistí, ale dostat z nich krev je skoro horší než z koberce – a tak za hodinku, možná dvě to máte za sebou.
S: Ježišmarjá, von to myslí vážně ! Pomoc! Pomoc!!! Kurva, to je bolest!!!
Knihovník vráží Skejťákovi do úst roubík a vrací se ke své oblíbené knize.

Děti ze stanice Zoo
Vchází nesmělá Primánka.Knihovník nenápadně zasunuje knihu mezi ostatní do regálu.
P: Dobrý den.
K: Dobrý den, co si dáte?
P: Pane profesore?
K: Ano?
P: Můžu se vás na něco zeptat?
K: Jistě, jsem tu k vašim službám. Chvíle trapného ticha.
K: Tak se ptejte, nebojte se, já nekoušu.
P: Máte tu něco o d… Upadá do záchvatu smíchu.
K: O dětech?
P: Ne. Smích.
K: Tak o de mentech? Že vy jste se učila s kvintou místo toho třídního výletu!
P: Ne, já myslela o dr… Další záchvat smíchu.
K: Aha! O dracích! Tak vy máte ráda fantasy. No nakonec proč ne, ale té tu moc nenajdete.
P: Na chvíli se jí daří ovládnout smích. O drogách! Další záchvat.
K: Tak takhle. No, to vám můžu nabídnout jedině Děti ze stanice Zoo.
P: Fakt? Smích.
Knihovník přechází k počítači a nechává si vyjet seznam.
K: Máte štěstí, na téhle škole je to dost oblíbená kniha, ale zrovna ji někdo vrátil.
P: Kdo?
K: Po čkejte, podívám se vám… aha, Bezunková.
P: Kdo to je?
K: Tu neznáte, už sem dva roky nechodí.
P: Dáte mi to teda? Smích?
K: Počkejte chvilku. Vyráží pro knihu, Primánka si zatím prohlíží obsah jeho stolu, až narazí na ohromnou injekční stříkačku.
P: Jé, co to je?
K: Co?
P: Tohle! Ukazuje publiku stříkačku.
K: Aha, toho si nevšímejte, to je pro osobní potřebu. Nikdo sem moc nechodí, tak si tady občas taky trochu šlehnu.
P: A co v tom je?
K: Chcete vyzkoušet?
P: Vy byste mi dal?
K: No jasně.
P: Tak jo.
Kni hovník pouští Primánce trochu obsahu do žil, ta vydává hrozivý výkřik.
P: Co v tom sakra máte???!!!???
K: Kyselina sírová. Ale jenom osmdesátiprocentní, nebojte se. To se nerozpustíte hned, ale až za pár minut…
Primánka padá na zem a Knihovník ji odklízí. Obrací se k publiku. Morální ponaučení:
K: A z toho plyne děti co? No že nemáte brát drogy, přece!

Pravidla českého pravopisu
Vchází Oktaván.
K: Á, dobrý den, vítám vás, po dlouhé době zase v knihovně.
O: No jo, už jsem tu nebyl ani nepamatuju.
K: C o já vím, tak naposledy v primě. Tak se tu posaďte do psychotronického křesla a povídejte.
O: Jakého křesla?
K: No my mu tak říkáme…
O: A co byste tak chtěl slyšet?
K: No něco vás sem asi přivedlo, ne?
O: To jo, ale…
K: Co?
O: Když já se stydím…
K: Prosím vás. Přede mnou se stydět nemusíte, já jsem psycholog. Jen se vyzpovídejte.
O: No.. vlastně jsem si chtěl něco půjčit…
K: Souvisí to nějak s tím, za co se stydíte?
O: Souvisí…
K: Tak mluvte.
O: Nemáte tady náhodou Čítanku pro první třídu?
K: Je tady jenom Čítanka antické literatury, ale to se v primě stejně bere, takže by vám to mohlo posloužit. Chcete?
O: Ale já myslel základní školy.
K: Cože? Na co VY potřebujete Čítanku pro první třídu základní školy???
O: Na přípravu k maturitě přece!
K: Prosím vás, ja k vám může taková věc pomoci u maturity?
O: No, já jsem se chtěl učit a tak ňák jsem zjistil, že neumím číst.
K: COŽE??? VY NEUMÍTE-
O: Neumím, ale to je proto, že jsem v první třídě chyběl, pane profesore.
Knihovník soptí a sotva popadá dech.
O: No a jak jste říkal, že si máme vždycky zameškanou látku doplnit, tak jsem si chtěl doplnit taky tohle.
Knihovník rozlícen na nejvyšší míru popadá klávesnici a začne s ní nebohého Oktavána mlátit, až tento padne k zemi mrtev. Přitom mu spílá: Vy jeden plantážníku! Lotře nevychovaná! Demente jeden imbecilní! Vy jeden dihybridní recesívní homozygote! Vy kvantifikátore jeden negovaná! Vy VOLE!

O sebevraždách
Vchází Intelektuál a s rozmáchlým gestem Knihovníka zdraví.
I: Salvé, magistra nostra cárissima, laetifica, pulchra et domiseda!
K: Úsměv. Chtěl jste snad říci magister… neměňte mi pohlaví, prosím, já jsem s tím svým docela spokojený…
I: Minimé véró! Přišel jsem, viděl jsem a řekl přesně to, co jsem říci chtěl, čímž jsem zvítězil a mohu si dát dobré víno.
K: No, hádat se s vámi nebudu. Co si dáte?
I: Co si dám? Ach, jak impotentní otázka!
K: Myslíte irelevantní?
I: Myslím otázka s nulovou informační hodnotou.
K: To ale není účel otázky – ta má naopak za cíl nějaké ty informace z dotyčného vytáhnout, pokud vím.
I: Tedy na češtináře je sofistikovanost všeho projevu vskutku nicotná. Ale nakonec – vanitas vanitatum et omnia vanitas, že? Tedy, abych se dostal k tomu, co si chci půjčit: jest majetkem knihovny apokryfně-aluzivní kombinace mezi esejem a červenou knihovnou, svitek O sebevraždách?
K: Tedy tou definicí bych si nebyl zrovna jist, ale sebevraždy tu máme.
I: Vskutku? Ach, jaká šťastná náhoda, tedy spíše jaký šťastný úmysl mě dnes přivedl sem, do podzemního ráje. Není to poněkud zvláštní, že se dole, pod povrchem, nachází místo, které se vpravdě nemůže srovnávat s Edenem, zatímco na samém vrchu leží inferno, sídlo sedmnácti protřelých ďáblů a ďáblic – sborovna?
K: Rozhodně je to porozuhodné…
I: Zpět k tématu. Jsem šťasten jako nikdy, že jsem konečně nalezl svůj modrý květ, cíl mého celoživotního snažení, onu vytouženou knihu.
K: Říkáte, že jste šťasten?
I: Ita est.
K: Jste si tím zcela jist?
I: Tak, jako nikdy v životě, profesore.
K: Já bych naopak řekl, že vám je velmi špatně.
I: Proč myslíte?
K: Podívejte se m i do očí. Ano, tak. Je vám špatně. Cítíte, že vám puká hlava bolestí. Dvanáct Suetoniových císařů se probíjí kůrou vašeho heterozygotního mozku na povrch zemský. Váš žaludek svírá tlak ne nepodobný tlaku, který vyvíjí špička hřebíku na dřevo, do nějž zajíždí. Vaše nohy jsou poutány k zemi silou, která odpovídá vaší tíze na Jupiteru, co dím, rovnou na Slunci. Potopa ve vašem spodním prádle si nezadá s tou, které jen o fous unikl Neo se svou Archou. Je vám ŠPATNĚ! ŠPATNĚ!
Intelektuálovi se podlamují nohy. Chv íli se potácí po knihovně, až se na malý okamžik zmátoří a vytáhne z kapsy nožík.
I: Máte pravdu. Můj život už dále nemá cenu. Nezbývá, než podříznout si žíly. Sbohem. Pohřběte mne do základů této školy, která mi toho tolik dala.
Podřezává si žíly a padá na zem.
K: Krvavý román – toť opravdu zajímavá kniha...

Autor článku: Tomáš Krajča
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí